Vnímání

Tak jako Vnímání kroky vnímání včetně obsahu vnímání jsou známy. Vnímání proto zahrnuje nevědomé procesy, jako je filtrování a hodnocení podnětů a vědomých procesů, jako je klasifikace a interpretace vnímání. Poruchy vnímání mohou mít psychologické nebo fyzické příčiny.

Co je to vnímání?

Kroky vnímání včetně vnímání obsahu jsou známé jako vnímání. Vnímání proto zahrnuje nevědomé procesy, jako je filtrování a hodnocení podnětů a vědomých procesů, jako je klasifikace a interpretace vnímání.

Vnímání člověka je formováno četnými dílčími procesy. Smyslové buňky jsou prvním příkladem vnímání. Stimuli z vnějšího světa nebo z vlastního těla dosahují těchto receptorů, jsou přeměněny na akční potenciály a migrují do centrálního nervového systému aferentními nervovými cestami.

Ne všechny podněty jsou zpracovány vůbec. Vnímání pracuje s filtračními systémy, které slouží jako ochrana před přetížením podněty. Pouze relevantní podněty mohou dosáhnout i lidského vědomí. V centrálním nervovém systému jsou podněty integrovány, shrnuty, tříděny a interpretovány v posledním kroku.

Proces vnímání zahrnuje všechny dílčí kroky procesu vnímání člověka. V širší definici se vnímání vztahuje také na obsah vnímání, který je vždy subjektivní kvůli procesům hodnocení a filtrování. Vnímání určité situace nikdy neodpovídá objektivnímu dojmu, ale pouze subjektivnímu částečnému aspektu reality. Vnímání nastiňuje jednotlivé kroky, které umožňují tomuto částečnému aspektu reality vyvstávat v lidském vědomí.

Funkce a úkol

Vnímání sestává z nevědomých procesů individuálního vnímání nebo zpracování informací. Tyto procesy vytvářejí představy o vnímaných aspektech ve vědomí jednotlivce. Vnímání tedy vede k nedobrovolnému a nevědomému způsobu výběru, strukturování a klasifikace vnímání. Vnímání tedy odpovídá selektivně subjektivnímu soupisu situací ve vnějším prostředí.

Spolu se subjektivním obsahem vnímání pojem popisuje neurofyziologický základ smyslového vnímání. Mentální zpracování vnímání odpovídá upoutání pozornosti, rozpoznání, souzení a podřízení ve smyslu poznání. Vnímání zahrnuje také nevědomé a emoční procesy během zpracování vnímání, které lze shrnout do pojmu pocit.

Jako termín, vnímání bylo nejprve použito na Stoa označovat jasné a neomylné vnímání. René Descartes převzal tento termín jako perceptio ab imaginatione et sensibus a znamená s ním uchopení pomocí představivosti a smyslů. Termín razil empirismus a smyslnost a odpovídal v nejširším smyslu smyslnému vnímání. George Berkeley vymyslel myšlenku „Být být vnímat“, a tak propojil život sám s konceptem vnímání. Gottfried Wilhelm Leibniz poprvé použil termín malého vnímání, ke kterému dochází pod prahem vědomí. Pro Immanuela Kanta bylo vnímání dílčí podobou myšlenky, která změnila subjektivní stav jednotlivce. S Johannem Friedrichem Herbartem došlo k obratu v pojetí vnímání, protože odkazovalo na absorpci toho, co bylo smyslně vnímáno.

V dnešním chápání zahrnuje vnímání na jedné straně řetězec vnímání, a tedy sestává z přicházejícího podnětu, převodu, zpracování, vnímání, rozpoznávání a akce. Na druhé straně, dnešní termín také zahrnuje poznání toho, co je vnímáno, a tedy také zahrnuje filtrační efekty, závislost na kontextu a vliv zkušenosti.

V biologickém smyslu odpovídá vnímání přijímání a zpracování senzorických informací a podnětů, jakož i zpracování a interpretaci těchto podnětů. Smyslové podněty jsou vnímány pouze tehdy, když zažívají kognitivně subjektivní zpracování.

Zde najdete své léky

➔ Léky na poruchy zraku a oční potíže

Nemoci a nemoci

Vnímání je klinicky relevantní, pouze pokud je patologicky změněno. Taková změna může být způsobena fyziologickými příčinami, ale také čistě psychologickými příčinami. V případě psychologických příčin se jedná o zkreslené vnímání. Jedna z nich charakterizuje nemoci jako paranoia a deprese.

Protože vnímání je formováno subjektivními filtry, psychologická příčina patologického vnímání může například odpovídat traumatickému zážitku. Stimuli jsou filtrovány a interpretovány na základě předchozích zkušeností. Zkreslení vnímání tedy může odpovídat například extrémně pesimistickému světonázoru, který primárně umožňuje, aby se špatné dojmy z reality dostaly do vědomí dotyčné osoby, a tak podporovaly depresi.

Jakmile se subjektivní vnímání jednotlivce extrémně liší od objektivně přítomné reality, mluví se o zkreslení vnímání. Zkreslení vnímání například charakterizuje klinické obrazy, jako je anorexie.

Na druhé straně fyziologické příčiny narušeného vnímání jsou hlavně neurologické poruchy nebo nemoci. Jako první příklad vnímání jsou senzorické buňky připojeny k centrálnímu nervovému systému prostřednictvím aferentních nervů. Pokud jsou tyto aferentní nervové ústrojí poškozeny v průběhu traumatu, nádorového onemocnění, zánětu nebo degenerace, mohou nastat abnormální pocity. Takové nepohodlí na kůži může například odpovídat narušenému pocitu nachlazení a horka nebo pocitu znecitlivění.

Kromě lézí aferentních drah mohou léze v mozku také narušovat zpracování podnětů. Takové léze mohou být způsobeny například onemocněním, jako je roztroušená skleróza. Tahy nebo nádory v centrálním nervovém systému mohou také změnit vnímání nebo dokonce znemožnit.

Poruchy fyziologického vnímání se někdy vyskytují také po konzumaci drog. Například některá léčiva obsahují látky, které mohou působit jako neurotransmitery. S užíváním drog proto mohou být spojeny halucinace různých senzorických systémů.

Příčiny narušení vnímání mohou být různorodé a vždy vyžadují lékařské objasnění. Během tohoto objasnění je nejprve určeno, zda je narušené vnímání založeno na fyzické nebo psychologické příčině.